Čekají v zimě s dětmi na rukou nebo je za ruku drží, s kufrem u nohou, třeba deset, čtrnáct nebo i dvacet hodin, venku na cestě, u plechových sudů s ohněm, protože je jim na hranicích pod širým nebem chladno, ale když přijede komfortní autobus a nabízí jim teplo a odvoz do bezpečí, prohlížejí si ho s nedůvěrou. Jak je to možné? Vysvětluje Libor Uher, horolezec, dobrodruh a pořadatel extrémních sportovních závodů, který si v těchto dnech vybírá svou potřebnou dávku adrenalinu tím, že jezdí na Ukrajinu pro uprchlíky.

Včera nad ránem přivezl jeho konvoj se dvěma busy a dodávkou 92 osob, které mohly využít pohostinnosti místních lidí, kteří zareagovali na Miraiovu výzvu k pomoci (psali jsme zde), a dnes večer vyráží na Ukrajinu znovu. „Nebudeš přece sedět doma a čumět, pomoc je potřebná teď a tam. My jezdíme až za hranici, protože na slovenské straně i spoustu Čechů nabízí odvozy automobily zdarma a je tam až převis takových nabídek,“ říká k tomu s tím, že základna v hale bývalé pily na Ostravici byla pro drtivou většinu uprchlíků jen přestupní stanicí, kde se vysprchovali, vyspali a najedli, než vyrazili dál. „Většina tu má nějaké známé nebo příbuzné, a tak vyráželi směr Praha, Plzeň, Liberec, Třebová, Olomouc, Brno,“ vyjmenoval Libor Uher. Právě jeden z rodinných kontaktů v Brně byl určující pro prolomení nedůvěry na ukrajinské straně, protože bohužel i tady se rozmohly praktiky neuvěřitelných šmejdů, kteří chtějí těžit z cizího neštěstí.

„S taxikáři, kteří nabízeli za úplatu odvoz, s těmi vyběhli hned, ale pak tam bylo hodně šmejdů, kteří ty chudáky nabírali se zdarma nabídkou, aby je pak odvezli deset kilometrů a chtěli po nich kupu eur na další cestu. A když je nedostali, vyložili je a jeli zpátky. To se stalo vícekrát, ale jsme v éře mobilů, takže se to už rozkřiklo, sdílí se espézetky těch podvodníků, ale ty nešťastníky to ještě více znejišťuje. Za mě je to strašné. My jsme pak měli ohromný problém přesvědčit ty lidi, že si mohou sednout do teplého autobusu, že za to nic nechceš, že jim chceš pomoct. Nevěřili tomu. Byla tam velká nedůvěra, kam je odvezeme, co s nimi bude. Prolomil to až telefonát jedné ukrajinské ženy dceři do Brna, která uměla dobře česky. Říkal jsem jí, ať vyřídí mamince, že jí chceme pomoci, že je nikde nevyklopíme, ať si mě projede googlem, kdo jsem, že pořádáme Beskydskou sedmičku a další závody, ať si nás prolustruje. Když nás mamince schválila, tak tam se to prolomilo a bylo vyhráno. Lidé začali postupně nastupovat, nabalovalo se to a podařilo se nám naplnit autobus. Ale předtím jsem si připadal jak ve zlém snu, úplně psycho. Vyjukaní lidé, kteří se báli sednout do tepla a počkat si na nekonečné odbavení v komfortnějších podmínkách,“ nevěřícně kroutil hlavou Libor Uher.

Komfort za daných podmínek pak čekal na přivezené ženy a děti i na Ostravici, kde se hlavně hned pídili po sprchách a kávě. Přišlo ale vhod vše, co lidé předali Miraiovi na frýdeckém náměstí, uprchlíci se mohli občerstvit, pořádně se najíst i si něco přibrat na cestu. Jejich díky za pomoc míří nejen k Liborovi Uhrovi, Miraiovi, jejich týmům, ale i k vám, za hromadné sdílení výzvy i osobní konkrétní pomoc.

(Foto: Libor Uher a organizační tým)