Když si žena nechá vytetovat na předloktí patnáct písmen představujících římskými čísly datum svatby (skoro čtvrt století od ní) a dá vám k Vánocům jako dárek poukaz do tetovacího salonu, nemáte moc kam uhnout. Očekává se od vás podobný počin, protože jinak by to bylo, jako když si natáhne u oltáře prstýnek jen jeden z páru. A tak se ocitám v tetovacím salonu Denisy Jaňourové, připraven zjistit, co na tom tetování všichni mají, a napsat jednu z těch reportáží „na vlastní kůži“.
Předskokanem je syn, který si nechává „narušit integritu kůže a vpravit do ní inkoust“ už podruhé, což je pro mě samo o sobě důkazem, že není nejmenší důvod se znepokojovat. Přesto mě při vstupu uklidní vrnění tatérského strojku, které má do zubní vrtačky překvapivě daleko. „Dneska jsou ty rotační přístroje opravdu tiché. Když jsem já šla na první kérku, tak jsem myslela, že kvůli tomu zvuku uteču,“ zavzpomíná si tatérka Denisa, kterou přinutím pátrat v paměti, jestli jí někdo kvůli bolesti z křesla utekl před dokončením. Vytáhne pár historek, většinou s hlavními mužskými „hrdiny“ – jak jinak, že – ale zavzpomíná i na hysterickou slečnu, která tak často říkala „počkej“, až z plánované dvouhodinové seance byla čtyřhodinová. „Záleží hodně na místě tetování. Hrudník je takový ošemetný a obecně, kde je více svalu, tam je to lepší. Ale dva lidi na stejném místě reagují třeba úplně jinak a každý má jiný práh bolesti. S kolikou ledvin se to nedá srovnávat. A hlavně – já jsem něžná,“ ujišťuje tatérka. „V klidu. Mám v sobě tři brufeny,“ žertuji, ale dovídám se, že s medikamenty, návykovými látkami, alkoholem, dokonce ani s kofeinem by člověk na tetování jít neměl. Aha, možná jsem si přece jen měl něco zjistit předem, ale snad čerstvě vypitá káva nebude problém. Synátor končí a mě rodičovsky napadá, že by měl za přetrpění tolika injekčních vpichů dostat obrázek jak dítě u doktora, než mi dojde, že si obrázek za odměnu odnáší každý automaticky. A jeho hvězdný kozoroh už teď vypadá skvěle, i když výsledek naplno vynikne až po zhojení.
Další pán na holení! Alespoň tuto přípravu jsem na rozdíl od té teoretické a psychické nezanedbal a už se docela těším, že má ruka s vyholeným zápěstím přestane vypadat jak vypáraný svetr. V plánu je vyšít tam iniciály jmen mé ženy a dvou dětí. S předem vybraným typem písma si pohraje tatérka v notebooku, vytiskne, rozvrhne, přetiskne, jedno písmeno ještě posouváme, „ať je rodinka víc pohromadě“ a jde se na to.
Bolest nestojí za řeč, a proto se může stočit k Denise, která se tak ocitá v nezvyklé roli, protože spíše lidé vyprávějí svoje životní příběhy jí, podobně jako u kadeřníka. Tatéři bývají v roli zpovědníků i psychoterapeutů. „Někdo si tetování pořizuje proto, že se mu to prostě líbí, ale mnoha lidem zvyšuje sebevědomí, pomáhá jim psychicky a někdy je to pro ně skutečná terapie, kdy jim pomůže vyrovnat se s nějakou složitou životní situací, dostat se z deprese,“ říká Denisa, která má ale i v této souvislosti hranice. Když měla požadavek na tetování na krku, kde si jedna paní chtěla dát dvě data úmrtí a pod to datum narození dítěte, rozmluvila jí to. A co ještě by tetovat nechtěla? „Čínské znaky. Tam je vždycky nejasné, co vlastně znamenají, a může z toho být průšvih,“ říká tatérka, podle níž jsou stále trendy texty, motta, jména dětí, iniciály, monogramy, ale i znamení zvěrokruhu a přírodní motivy. Muži stále vidí půvab v lebkách, ženy v poslední době oslovuje minimalismus. Věk moc omezení nepřináší. Do Denny Art Studia si našel cestu i manželský pár pětašedesátníků, protipólem jsou patnáctiletí, se souhlasem rodičů. Zkušenost je taková, že kdo už to zkusí, málokdy zůstane u jednoho obrázku, takže se klientela vrací a rozšiřuje přes známé a přátele. Umělecky zaměřená Denisa, která vždycky psala básně, fotografovala a malovala, ale pracovala osm let v nošovické automobilce, tak pořád „jede po výrobě a jak na běžícím pásu“. Jen je v profesi tatérky mnohem šťastnější a svobodnější. A svými výtvory se to snaží předat těm, kteří potřebují v životě nějaké symboly.
petr@fmseznam.cz